Jaroslav Vašata
Jaroslav Vašata se narodil 24. září 1905 v Brodcích nad Jizerou v rodině mlynářského dělníka jako jedno ze šesti dětí. "To bylo moje první štěstí v životě - narodit se do chudé rodiny", prohlašoval později častokrát. "Chudí lidé musí vyvinout velké úsilí v boji o holý život, musí spoléhat na sebe, ne na to, co se zlíbí světu". Jaroslav nikdy nenechal svůj osud jen na Pánu Bohu, i když jako věřící člověk počítal s jeho pomocí. Vychodil v Nových Benátkách pouze měšťanskou školu a pak už to byla jen jeho nesmírná pracovitost, vůle i odvaha, která ho dovedla k metám, o kterých ani nesnil.
Kariéra začala v Praze
Rodina Vašatů byla kolem roku 1920 bez příjmu a doma byly čtyři děti s maminkou. Jaroslav po ukončení školy dojížděl do Prahy, kde začal, jako čtrnáctiletý obchodní příručí, praktikovat u firmy Paclt a spol., která se zabývala importem a exportem chmele a sladu. Měl pro začátek 100 Kč měsíčně. Aby se rodina mohla najíst a oblékat, bylo potřeba alespoň 300 Kč. Pak se jednou stalo, že vlastní iniciativou zachránil uzavření velkého obchodu. Šéf podniku užasl nad jeho šikovností a s okamžitou platností mu zvýšil plat o 500 Kč. (Nevěděl, že má pouhých 100 Kč měsíčně). Tenkrát měl státní úředník s maturitou plat 480 Kč a on už měl v patnácti letech 600 korun! Získával zde bohaté zkušenosti a všechny překvapoval svými podnikatelskými nápady. Ještě jako "rekrut" se stal ředitelem podniku a ve svých 26 letech bral 3000 Kč měsíčně. Více, než mnozí vysokoškolsky vzdělaní pracovníci. Mohl bez problémů živit maminku i všechny sourozence.
V restauraci U Procházků
Byl to pan Paclt, majitel firmy, který nevědomky posunul kariéru J. Vašaty na zcela jinou kolej. Požádal ho totiž, aby se v rámci své dovolené zašel podívat do restaurace U Procházků, co se tam děje. Byl to velmi lukrativní podnik, nejlepší "Plzeňská restaurace" v Praze a tvrdilo se, že zde čepují nejlepší pivo. Přesto, že závod dosahoval velkých výnosů, jeho majitel, pan Procházka, se neustále zadlužoval "na barák". Pana Paclta to moc zajímalo, protože jeho paní byla příbuznou pana Procházky. Čtrnáct dní stačilo J. Vašatovi na to, aby odhalil kdo, kde a jakým způsobem podnik okrádá, kam peníze mizí. Udělal tam pořádek a restaurace se mu zalíbila. Pan Procházka pochopil kvality J. Vašaty a požádal ho, aby u něj pracoval natrvalo. Nechtěl mu však platit 3000 Kč, které Vašata měl u Pacltů, ani 1200 Kč, které potřeboval, protože tisícovku dával mamince a dvě stě měl pro vlastní potřebu. Nabídl mu čtvrt milionu, když se stane jeho společníkem. To Vašata odmítl s tím, že bude jeho zaměstnancem za podmínky, že dostane 100 000 za rok, když podnik vydělá za toto období půl milionu korun. Dal se do toho s takovou vervou, že již první rok jeho působnosti restaurace vykázala zisk 750 000 korun. Slíbených 100 000 Kč mu pan Procházka poctivě vyplatil. Brzy poté se Jaroslav Vašata oženil s neteří pana Procházky. Jednou se rozjel na motocyklu domů, za matkou a po cestě se vinou splašených koní srazil s autem. Přerazil si nohu, kosti pod kolenem mu trčely ven z nohy. V nemocnici mu řekli, že musí nohu amputovat, jinak, že umře. Opět projevil svou nezdolnou vůli a "zarputilost". "Když mám umřít, tak radši s oběma nohama! Ale já se uzdravím!", prohlásil šokovaným lékařům. Za několik měsíců zase chodil. Bylo to v r. 1934.
Černý pivovar s Automatem Koruna
V nemocnici měl dost času přemýšlet, co dál, jak zajistit rodinu, ve které se už dva roky batolila dcerka Linda. Měl roční výpovědní lhůtu, velký plat, který mu byl ještě rok vyplácen a nemusel tedy pospíchat. Od manželky, která mu nosila jídlo do nemocnice, se dozvěděl, že na Karlově náměstí se objevily velké nápisy "Prazdroj!" Byli to Bártovi, kteří v novém moderním domě, postaveném na místě starého zbouraného pivovaru, otevřeli restauraci "Černý pivovar". Vlastnili také Automat Koruna. Před dvěma roky mu nabízeli místo ředitele, které tehdy odmítl. Teď jim napsal, že by měl zájem si jejich podniky pronajmout. Chtěl 10 000 Kč měsíčně a 20 % ze zisku. Odmítli to, smlouvali, odešli, ale druhý den přinesli smlouvu na pět let s uvedenými podmínkami. V ní si ještě Vašata vyhradil, že přijímat a propouštět zaměstnance má právo pouze on. Přivedl si s sebou 40 pracovníků od Procházků. Nastoupil do práce 1. října 1934, přímo z nemocnice. To ho ještě nosili po schodech do sklepa, kde zařizoval pivní sklad. Když mu po čase řekli, že má mimo plat vybráno 30 000 Kč a celkový zisk činí 20 000 Kč, rozesmál se. Připomněl jim, že s Plzeňským pivovarem vyjednal 10 Kč bonifikace z každého hektolitru piva, s plynárnou a s elektrárnou 20 % slevy, což dělá celkem 80 000 Kč! Dotázal se, kde že je další normální zisk? Neměli žádné vysvětlení, vyplatili mu dlužnou částku a Vašata odešel.
Restaurace Evropa
Po rozchodu s Bártovými šel Vašata k Emraizovi, do restaurace Evropa, na Václavské náměstí. Byl to továrník, starý sedmdesátiletý pán, který mu kdysi také nabízel místo. Nyní měl ale Vašata zájem podnik koupit. Nabídl mu za něj 200 000 Kč. "Vy jste se zbláznil" - vybuchl starý pán - "vlastník za to chce jeden a půl milionu!" Jako vždy ale trval Vašata na svém. Po telefonickém volání majitele do zahraničí se snížila částka nejprve na milion, pak na 500 000 Kč a závěrem na 300 000. Vašata prohlásil, že se tedy podívá po něčem jiném. Starý pán rezignoval a přikývl na 200 000 Kč s tím, že raději sám zaplatí majiteli chybějících 100 000, jen aby se podniku konečně zbavil. Vašata mu dal 100 000 hned a ve dvou půlročních splátkách zbytek dohodnuté ceny. Podnik koupil 8. února 1936 a prvně v životě se opil.
"Konečně udělají mladí v Evropě pořádek" - to byl transparent, který nechal Vašata pověsit na restauraci. Měl tam skutečně mladý personál. On sám byl nejstarší. Bylo mu jednatřicet let. Podnik otevřel 17. dubna 1936 v 17 hodin a 17 minut.
Ze začátku to nevypadalo pro Vašatu dobře. Obchod příliš nešel. Na tomto místě zkrachovalo už 8 restaurací. "Chcípl tu pes, je to prokleté místo", tvrdil pan Emraiz, kterému se tam oběsil syn. K tomu, aby restaurace prosperovala, chybělo denně v tržbě jen 1000 Kč a přece se Vašatovi zdálo, že je před krachem. Šel za matkou a svěřil se jí se svými obavami. "Podívej" - řekla mu - "před čtyřmi lety jsi koupil tyto jabloně. Každý rok kvetly a teprve letos budou mít ovoce. Ty si čekal, že ti kšeft ponese ovoce za šest neděl? To přece nejseš ty? Koukej mazat zpátky, si dobrý hospodář, dáš to do pořádku!" Za několik dní nato vyprávěl Vašata o svém zážitku s matkou známému novináři. Ten, protože se blížil Svátek matek, uveřejnil celou příhodu "o moudré matce" v novinách. To bylo v neděli. Od následujícího pondělí byla restaurace denně nabitá. To vše udělal jeden článek a pár slov maminky Jaroslava Vašaty.
Běžel čas, Vašatovi se dařilo dobře, a on přemýšlel o dalším podnikání. Ukázalo se, že má dost na to, aby si mohl najmout tak velký podnik, jakým byl Reprezentační dům. Udělal to a úspěšně zde provozoval všechny restaurace. Tam ho také zastihla německá okupace republiky.
Občan a vlastenec J. Vašata
Na Václavském náměstí "vítaly" Němce slzy lidí a zaťaté pěsti. "To je konec!" - říkali mnozí. "Ne, to je začátek", tvrdil Vašata, "začátek boje!" A také podle toho jednal. A tento úsek jeho života nelze odbýt jen dvěma větami.
Již v roce 1938 začal podporovat Židy, kteří utíkali po anšlusu z Rakouska a potřebovali získat doklady, pasy pro celé rodiny. Vašata měl spojení na ministra Kroftu, který tomu všemu pomohl. Šlo o diplomatické i falešné pasy. Takový pas měl cenu milion korun. Vašata to pochopitelně nedělal pro peníze. Naopak, pokud dostali Židé na tento pas vizum do Francie a Anglie, zajistil jim lístek I. třídy do Paříže a přidal jim 5000 Kč, aby měli na cestu. To vše ze svého. Nepřispívala na to ani tehdejší židovská organizace Joint. Později lidem opatřoval cestu z Protektoráru do Reichu. Bylo to vlastně potvrzení (Durchlasschein) gestapa, že můžou jít. Z Německa pak utíkali dál. Vyžadovalo to opět peníze na úplatky, ale Vašata nevzal od uprchlíků ani korunu.
Začátkem srpna 1940 zatkla policie Vašatu i jeho bratra, protože u něj našla seznam lidí, kteří měli po válce jmenovat členy národního výboru v Praze. Drahný čas ho věznili, zažil vše, co ostatní vězni. Když z něj nic nedostali a zjistili, že mají kriminály plné, pustili ho. Vašata míval u sebe vizitky, na jejichž zadní straně bylo napsáno: "V hospodě i na ulici, všude jsem Vám k dispozici. Ve všem, co se jídla týče - nerozumím politice. Nevím, kdo je přítel, kdo jsou zrádci, věnuji se jen své práci. A výsledek ze zlata přeje Vám Váš Vašata." I tomu se gestapo divilo. "Lidi mne na ulici zastavují, ptají se co tomu říkám a já jim tím odpovídám, že politice nerozumím a nepletu se do toho", vysvětloval. Bylo to trochu naivní, ale gestapo se s tím spokojilo.
Jeden z nejvýznamnějších skutků Vašaty za války bylo to, že jistý čas ukrýval v Repre (ve Smetanově síni za varhanami) parašutisty, kteří provedli později atentát na Heydricha. Dal jim oblečení, potravinové lístky a obstaral protektorátní legitimace.
Ještě daleko víc by se dalo hovořit o úspěšné odbojové činnosti Vašaty. Byla riskantní. Věděla o tom nebo tu tušila, spousta lidí. Jen v Repre pracovalo tenkrát 600 zaměstnanců. Naštěstí se mezi nimi nenašel žádný udavač.
Rok 1948 a emigrace
Kritické dny roku 1948 prožíval Vašata při schůzkách s mnoha tehdejšími politickými představiteli, Zenklem, Krajinou (kterého si velmi vážil), Stránským, Drtinou, Dr. Miladou Horákovou a dalšími, kteří se snažili zachránit co se dalo a podpořit prezidenta. Byl jedním z mála, který tvrdil, že Beneš nevydrží tlak komunistů a demisi vlády přijme. Už 25. února šel Vašata na anglické velvyslanectví požádat o vízum pro sebe a svou rodinu. Nedali mu ho, protože už platila výjezdní doložka a měl také propadlý pas. Nabídli mu ale, aby na velvyslanectví zůstal, že může s vojáky odjet v noci pryč a rodinu že dostanou ven později. Sám odjet odmítl, i když se dověděl, že je na tzv. "malém" i "velkém" seznamu. Prvý obsahoval jména 70 osob, které měly být zlikvidovány v Praze, kdyby se projevil nějaký odpor, druhý zhruba 700 lidí v celé republice, pokud by se puč nedařil. Tuto informaci potvrdil Vašatovi začátkem dubna i zástupce generálního sekretáře KSČ Slánského, Josef Frank, a totéž mu vzkázal v květnu i prezident Dr. Beneš.
K emigraci do Anglie došlo v polovině července. Odešel tam s manželkou a dcerou Janou. Starší Linda byla v Anglii ve škole. V Anglii žila rodina Vašatů v Manchesteru, kde si najmuli Národní dům. Rafael Kubelík mu na to půjčil 2000 liber. Stali se dobrými přáteli a Kubelík byl pak i kmotrem vnuka Vašaty, Pavla. Národní dům byl velmi zanedbaný a hrozně se tam nadřeli. Nakonec zásluhou českých letců, kteří do Anglie utekli již podruhé a chodili k Vašatům jíst a pít, měli úspěch a dařilo se jim dobře. Vašata měl Anglii rád, ale všechno tam bylo na lístky, dobrý obchod bylo možno dělat jen když se suroviny kupovali na černém trhu, a to se nesrovnávalo s jeho svědomím. Kdyby ho chytli, byla by to ostuda a když se oni zachovali k němu slušně, nemohl se ani on chovat jinak. Chtěl odjet do Ameriky.
Nový život v Novém světě
Vašata, jako člen Zemského výboru, měl tzv. paragraf C, který platil pro osoby politicky činné, které byly doma ohroženy. Ty dostávaly povolení pro vstup do Ameriky ihned, bez dlouhých formalit. Vašatovi přijeli do Ameriky v listopadu 1951.
V Chicagu začínal Vašata v restauraci jako busboy, později pracoval jako číšník, a když si hlavní "kasír" zlomil nohu, nastoupil na jeho místo. Následně dělal kontrolu servisu, vybavení objednávek na pokoje. Majitelka restaurace si všimla jeho schopností, oblíbila si ho a nabídla mu, aby po ní restauraci převzal. Vašatovi se ale nelíbily poměry, které zde panovaly a vrátil se do New Yorku, kde koupil Besedu, malou restauraci se 34 místy k sezení. V té době ještě chodil také uklízet do Spojených národů, aby si přivydělal. Dělal také domovníka, aby měl zadarmo byt, ve kterém se tísnilo šest lidí. Dům, ve kterém byla restaurace, byl po čase k prodeji. Půjčil si a koupil ho.
Pro Vašatovi byly následující tři roky asi nejtěžší v jejich životě. Ve své restauraci nemohli ani prodávat alkoholické nápoje, protože neměli licenci. Tu dostali až po pěti letech. Na koupi domu ale Vašata neprodělal. Cena pozemků na Manhattanu rychle stoupala a v případě, že by ho chtěl prodat, dostal by nesčíslněkrát víc.
Jednou se ho muž, jménem John Batha, zeptal, proč restauraci nezvětší? Všechny národy mají v New Yorku restaurace, které je lépe reprezentují. Vysvětlil mu, že je to otázka 60 000 dolarů, a ty že nemá. John Batha mu půjčil 30 000 dolarů, něco si vypůjčil Vašata z banky a podnik přestavěl. V šedesátých letech všechno splatil. Za deset let znovu restauraci rozšířil, přistavěl kuchyň a vše zmodernizoval.
Česká kachna a vzácné návštěvy U Vašatů
Pochopitelně, že se gastronomie restaurace zaměřila na speciality národní kuchyně. Velmi oblíbenou se stala "kachna Vašata", což v praxi nebylo nic jiného, než pečená kachna, tak, jak se u nás dělala léta. Pokrmy se ale musely trochu přizpůsobit místním jídelním zvyklostem. Z počátku chodili k Vašatům z 80 % pražští Židé, nebo ti, kteří za ním jezdili do Prahy z Vídně a Budapešti a převážně česká klientela. Později to bylo již 90 % Američanů a 10 % Čechů, kteří přijeli do New Yorku z jiné části USA nebo z Evropy. Patřilo to jaksi k bontónu, když řekli: "Ano, byli jsme u Vašatů!"
Kromě běžných hostů a štamgastů se zde objevovalo mnoho známých a populárních osobností. Byl to například miliardář Trump s ženou Ivanou, který si vždy dával vepřovou pečeni a jeho manželka slepici na paprice, nebo Johny Carson z televize, Ivan Lendl a Martina Navrátilová a jiní slavní Češi a Američané. Navštívil ho i kardinál Beran, s kterým si Vašata tykal a považovali se za kamarády. Setkávala se zde Exilová Rada - Rada svobodného Československa. Postupně začínal být obchod kolísavý a Vašata na něj doplácel. Doléhal na něj i pokročilý věk a rozhodl se, že restauraci prodá. Koupila ji jeho dcera se svým manželem za 50 000 dolarů.
Na vlast nezapomněl - zůstal Čechem
Vašata se ani v exilu nevzdal své politické a vlastenecké činnosti. Hned z počátku byl členem Rady svobodného Československa s Petrem Zenklem a Ferdinandem Peroutkou, kterého občas při jednání zastupoval. V Rádiu Svobodná Evropa glosoval hospodářskou situaci. Účastnil se práce v české komunitě, která zde měla českou školu, Sokol, kostel Jana Husa i svůj Národní dům, ve kterém se scházeli krajané při společenských akcích.
Po listopadu 1989 navštívil Jaroslav Vašata několikrát Československo v doprovodu se svým vnukem, i sám. Trochu si postesknul, že lidi nejsou jací bývali, že čestné slovo nic neznamená a že to bude trvat nejmíň dvě generace, než se národ vzpamatuje z následků komunistické vlády. Vnímal jakousi všeobecnou závist i nenávist společnosti k těm, kteří žili v emigraci. Ač trochu zklamán, přesto nebyl z těch, který by zatrpknul a chtěl oplácet stejnou mincí. Byl šťastný, že se dožil svobody své vlasti, a to převažovalo všechny negace, které se objevovaly. Vrátil se zpět do Ameriky, aby tam dožil svůj bohatý a čestný život. Zemřel v roce 1995.
J. Štrébl
Zdroj: Jaroslav Vašata "Živůtek byl krásný" - z pamětí pražského a newyorského restauratéra
